Tchor píše:Bad Puk
Tak se nad tim zamyslete trochu hloubeji - jakym zpusobem se chova sebevedomi pes ktery si je vedom sve sily a toho ze kazdou situaci zvladne. A jakym zpusobem se projevuje zloba u psa... je to jednoznacne projev zabij driv nez budes zabit...
Je to sice delší text, ale prostě mi to nedá, nějak nemůžu Tchořův velmi zjednodušený a omezený pohled rozdýchat
(z článku J.M.Kvasnici
http://www.ifauna.cz/psi/clanky/r/detai ... awanyanke/) :
"Agresivita kontra bojácnost
Úzkou hranici mezi agresivitou a bojácností pregnantně definoval Vladimír Mikulica již v roce 1985. Jeho slova platí dodnes: „Útok divokého zvířete na příslušníka svého druhu je agresivním jednáním a jeho zařazení do komplexu sociálního chování je jasné. Vztahy služebního psa k lidem jsou však dvojí. K některým lidem projevuje pes přátelské nebo nepřátelské sociální chování a na jiné osoby útočí jen podle obměněných programů loveckého chování. V dobách před poznáním základních etologických zákonitostí nebylo možné pochopit a rozlišit dvojaký charakter služebního psa na člověka. Proto se v kynologii objevila dobře míněná snaha posuzovat psy podle útočného nebo obranného pudu. Jako výraz obranného pudu se udávalo útočné chování psa vůči člověku bez ohledu na to, zda člověk vyvolával agresivitu nebo loveckou náruživost. Dnes už víme, že je nutné obě pohnutky přesně rozlišovat, aby posuzování „obranného pudu“ mělo význam pro chovatelství i pro výcvik. Agresivitu je nutno odlišit rovněž od bojácnosti. Bojácnost a agresivita nejsou dva protikladné jevy, neboť sklon ke strachovému i agresivnímu hodnocení situace se může objevovat současně. Pes se bojí, ale na pokus o přiblížení a o kontakt odpovídá agresí. Objevuje-li se u psa „kousání ze strachu“ vůči lidem již v běžných podmínkách, je to dáno souběžně nízkým prahem pro spouštění strachového i agresivního chování. Také nebojácnost nemá nic společného s agresivitou. Nebojácný pes má zvýšený práh pro spouštění obranného chování, ale nemusí být proto ještě agresivní.
Můžeme tedy rozlišovat psy na nebojácné a agresivní, nebojácné a neagresivní, bojácné a agresivní a bojácné a neagresivní, na což už před druhou světovou válkou upozorňovali známí kynologové manželé Menzelovi. V kynologii se stále důsledněji prosazují tendence vyžadující psa společenského a sebevědomého, jehož sociální zábrany dovolují útok na člověka jen v nejkrajnějším případě – při vlastním ohrožení nebo při obraně psovoda. Idea je to nepochybně ušlechtilá. Chceme-li udělat z německých ovčáků, velkých kníračů a jiných služebních plemen psy, kteří bez potíží najdou své místo ve společenském životě velkoměsta, není nic snazšího než popustit chov tímto směrem. Zcela určitě se pak dostaneme k chovným liniím nebojácných a degresivních psů. Sebevědomý a agresivní pes je ale vždy ve velké výhodě ve všech podnětově neujasněných situacích, kdy je zapotřebí jeho zákroku. V životě psovoda ozbrojených sil se vyskytují okamžiky, kdy agresivní chování psa může být oporou v napjaté situaci. Také při výcviku nového dospělého psa se snáze přetváří původní agrese vůči pomocníkovi na lovecké chování a při přechodu z kousání do rukávu na zákus na skrytou manžetu se tato výhoda projeví. Ovládnutí zdravě agresivního psa je přitom otázkou výchovy začínající u malého štěněte a pokračující při následujícím výcviku. Velkou roli zde hraje osobnost psovoda; agresivní pes nepatří do rukou lidem nerozhodným a neprůbojným. S ukázněným agresivním psem by pak neměly být potíže… Vyváženost agresivity a ukázněnosti je míra jen obtížně definovatelná, protože nechceme psy bezdůvodně napadající kolemjdoucí osoby ani psy příliš důvěřivé. U služebních psů je agresivita vítána. Aby takový pes byl použitelný, musí se jeho agresivita udržovat vhodným výcvikem v mezích ukázněnosti.“ (V. Mikulica hovoří o zdravé a přirozené agresivitě, nikoli o agresivitě patologické.)"