citam si rozhovory na profidogu a je to vcelku zaujimave. za 1. vacsina ma psov aj ako rodinnych milacikov, nielen ako nastroj na uspech. 2. vacsina nema inu pracu - venuju sa len psom. 3. cvicia pomerne malo.
pejsa
Co se týká samotného posuzování, prožívám teď, i když posuzuji vlastně poměrně krátkou dobu, syndrom vyhoření… Víte, tak jako každého baví dívat se na skvělé výkony, tak to bývá i s posuzováním. Když se dívám na opravdu dobrého psa, který předvádí skvělý výkon, mám úplně husí kůži a jsem ochoten některé malichernosti odpustit. Ale to bývá na soutěžích, a bohužel posuzování zkoušek je až na výjimky něco úplně jiného…
Dříve také nebyli docvičení psi, ukázali se i špatní psi, také jedinci postižení nevhodným tréninkem, nebo něco nevyšlo, ale bylo to spíše výjimkou. Dnes mám ale pocit, že i na ty nejzákladnější zkoušky nastupují psovodi s totálně nepřipravenými psy, kteří spoléhají na štěstí – nevím na jaké – když psi kolikrát ani netuší, proč je jejich psovodi na zkoušky přivedli. Tyto opravdu nerad posuzuji, není co. Mám takový pocit, že se dnes opravdu rozmohlo, že rozhodčí tolerantní (tj. hluchý a slepý) = dobrý rozhodčí. Správně posuzující rozhodčí, ovšem přísný, už si tady nepískne.
a este balabanov ma zaujal. dobre pomenoval, co mi vadi na dnesnom style, len som to nevedela definovat. presne ta "umelost", "predstieranie", komplikovane ucenie primitivnych veci, bez vyznamu - len naoko.
Nikdy nepoužívám triky a různé vychytávky, abych dosáhl napodobeniny chování.
Chůze u nohy je typickým příkladem. Pes má jít ve správné poloze, netlačit se do psovoda a udržovat skutečný oční kontakt s psovodem. Netrénuji chůzi měsíce, kdy bych psovi dával pamlsky, aby během chůze u nohy držel hlavu vzhůru. Nikdy nedržím hračku na strategickém místě. Není absolutně potřeba použít bič. Nenávidím absurdní situaci tak typickou pro současnou IPO chůzi, kdy je pes v jakési „bublině“ mezi levou rukou a nohou psovoda.
Psi jsou mnohem chytřejší a inteligentnější, než si někteří trenéři myslí! Přijde mi poněkud smutné, že se výcvikáři zacyklí v opakování něčeho, co někdo úspěšný dělá, aniž by se o to samé pokusili lépe a jiným způsobem. Naučit psa chůzi u nohy (setrvat v pozici a nabízet oční kontakt) je jednoduchý cvik. Na jeho provedení stačí dva až tři týdny, pokud je pes starší než šest měsíců.
Mnoho trenérů si myslí, že nápovědy a vychytávky urychlí učení psa. Může to být občas pravda, ale speciálně IPO se v poslední době stalo psím sportem, který je plný „předstírání“. Co tím chci říci, je, že skoro každé chování psa je „falešné“. Psi nepracují z pravého důvodu.
Během chůze jsou psi omezováni psovodem, který je navádí na určité místo, o kterém si mají myslet, že obsahuje odměnu. Nebo provádí nosní kontakt na neviditelný target… To je to, co myslím „předstíráním“. Psi vypadají, že jsou soustředění, ale není tomu tak. Jen mají hlavu nahoru, aniž by chápali proč. Jak jsem už řekl, udělat se psem chůzi u nohy trvá asi dva týdny. Nikdy je nenutím držet hlavu nahoru a cupitat jako ptáčata, která čekají, až jim matka hodí jídlo do zobáčků. Psi mají přirozený zájem o spolupráci a oční kontakt, pokud je jim to umožněno. Trenéři ale místo toho při počátcích učení směřují pozornost psa na jídlo či hračku. Proto je hned od začátku cíl cviku vlastně zničen.
To samé se týká tlapek a příliš vysoké chůze psa. Ano, samozřejmě, že když má pes hlavu překlopenou nahoru, jeho končetiny se také dostanou během pohybu vysoko. Ale není pro to žádný důvod a vlastně mi to připadá pitomé! Co vidím, je pes, který se snaží zvládat chůzi v tempu, které nedává smysl. Pokud pes chápe správnou pozici u nohy a oční kontakt během pohybu, je schopen a může vyjádřit pocity a emoce. To je styl výcviku, který mě zajímá. Umožnit každému vnímat jednotlivé kvality a emoce psa, namísto vytváření identických robotů.
To máte jako s jógou – dva lidé mohou být ve stejné jógové pozici. Zatímco jeden člověk ji používá pro meditaci a dosažení požadovaného stavu mysli a těla, druhý člověk s tou samou pozicí bojuje s vypětím sil a nemá nejmenší tušení, proč to vlastně dělá. Ale nicméně to pro nezasvěceného člověka vypadá, jak když si oba dva užívají stejný zážitek.
Psi „prověřují“ makety ne kvůli figurantovi, ale kvůli míčku či pamlsku. Psi obíhají makety těsně ne proto, že by měl psovod správnou kontrolu nad psem, ale kvůli obíhacím tyčkám. Psi označují figuranta štěkáním a nenapadají rukáv kvůli něčemu, co se hází bokem z makety… To je typ výcviku, o který se nikdy nebudu zajímat. Jsem zvědav, zda jsem to jen já, kdo to vnímá tímto způsobem.
Nesmíme se ke psům chovat jako k hloupým a primitivním tvorům. Přál bych si, aby se trenéři zaměřili ne na to, jak „podvést“ systém, ale aby sebe sami vyzvali k nalezení způsobu, jak komunikovat se psy na vyšší úrovni. Jde to, a je to mnohem víc odměňující a zábavné, když to zažijete.