Tělesné pozůstatky malých chrtíků z egyptských hrobek odpovídají svou velikostí (kolem 38 cm výšky) dnešním italáčkům.
Tak, jako královna Kleopatra, tak i pruský král Bedřich Veliký si oblíbili malého křehkého chrtíka. Na císařském dvoře byla celá smečka italských chrtíků, čítající kolem padesáti kusů.
Počátkem minulého století byl italský chrtík psem s přejemnělou kostrou a celkově oslabenou konstitucí. Za ideální se považovala výška 28 – 30 cm. Následkem oslabení konstituce se začaly v chovech projevovat znaky nanismu ( zakulacená hlava, vystouplé oči, zkrácená nosní partie). Trvalo téměř sto let, než byl chov italáčků zregenerován.
Dnešní italský chrtík je milý, inteligentní, trochu tvrdohlavý, rád se mazlí. Miluje svého pána, ale při změně prostředí se velice rychle adaptuje a nastalé změny při správném zacházení dobře snáší, a proto pozor, aby jeho adaptability nebylo zneužito při odcizení, i když ho před touto nepříjemností chrání jeho prvotní nedůvěřivost k cizím osobám.
Je psem nejen pro potěšení, ale na dostihové dráze je pravým sportovcem. Svou rychlostí se nemůže vyrovnat našemu nejrychlejšímu chrtu – greyhoundovi, ale svými dosahovanými časy na zkrácené trati se nedá nijak před svým větším kolegou zahanbit.
Bohužel se na dostihové dráze, stejně jako ve výstavním kruhu, prezentují 2-3 jedinci, neboť jejich počet je u nás stále malý.
Počátky chovu italského chrtíka u nás je možné vysledovat již mezi dvěma světovými válkami, ale jeho hlavní období rozvoje spadá až do 70. let minulého století. Přes třicetiletou historii chovu je stále málo rozšířen, neboť většina nadějných zvířat se obvykle, pro svou milou povahu, stává rodinným mazlíčkem a v chovu nepůsobí.
Strohý standard hovoří o italském chrtíku, jako o zmenšenině anglického chrta – greyhounda. Je jemný a ušlechtilý, tanečních pohybů. Nesmí však vykazovat přehnaně vysokou akci hrudních končetin (vysoký step), nebo překládání končetin.
Za zemi původu je dnes považována Itálie, kam se malí chrti údajně dostali jako dar královny Kleopatry římskému podrobiteli Egypta, císaři Caesarovi. Dnes existují dva standardy chrtíků, Standard italský, dle kterého chováme i u nás a standard anglický, který se liší hlavně ve zbarvení. Standard italský povoluje pouze jednobarevné zbarvení. – všechna odstíny isabellové barvy, přes šedou, až po zcela černou s bílými znaky na hrudi a prstech, které jsou tolerovány. Nepřípustné je zbarvení čistě bílé, černé s pálením a modré s pálením. Naproti tomu standard anglický povoluje i plotnové zbarvení. Nutno přiznat, že dvoubarevná kombinace italáčkům velmi sluší. I v našich chovech se takto zabarvení jedinci občas objeví, vlivem přílivu anglické a americké krve. Jsou však v dalším chovu nevyužitelní. Nepřípustné je v každém standardu žíhané zbarvení v jakémkoliv odstínu.
Výška italského chrtíka je stanovena mezi 32-38 cm. Ideálem je 35-37 cm. Hmotnost 3-5 kg.
Nejžádanějšími barvami jsou v současné době šedá a isabell. U velmi světlých isabellových zvířat je požadavek tmavé pigmentace očních víček, oční duhovky a pysků. I zbarvení u psů podléhá módě, ale každý italský chrtík bez ohledu na svou barvu je přítelem svého pána v každém slova smyslu.
Má rád teplo, ale není třeba ho v zimě držet ve vytopeném bytě, rád se proběhne a zaskotačí si v čerstvě napadaném sněhu a svou výbušnou povahu Vám předvede za patnáctistupňového mrazu, stejně jako za třicetistupňového vedra. Nemá rád déšť, to by se při svých vycházkách nejraději vznášel nad zemí. Doma je milým, klidným společníkem, který zbytečně neobtěžuje. Vůči cizím osobám je ostražitý, ale zbytečně něštěká.
Štandard plemena (č. 200)
Obcas je z toho cela vystresovana. Inak aj Sita nam prisla do rany uplne necakane . Ale uz by som ineho psa ako chrta asi nechcela 
Rychlost vetra normalne 
. Inak simm, len doplnim, ze psik na obrazku je americky variant talianskeho chrtika, lebo v europe su povolene len jednofarebne 
Daj aj foto ak nejake mas! 
